Josef a Alžběta

První výstava roku 2023 patří do cyklu Zevnitř ven, ve kterém se zabýváme situací mezi jedincem a společností. Téma Josef a Alžběta sedí do této linky dokonale. Přesto jde o výstavu neplánovanou. Ale nemohli jsme ji neudělat. Po téhle generaci zbudou jen historky, leč nebude, kdo by je vyprávěl. Varovný a velice přesný postřeh Josefa Kroutvora visí nad těmi, kdo prožili většinu aktivního života před rokem 1989 jako Damoklův meč. Respektive visí nad tím, jestli si my, co jsme tu dobu až tak nezažili, budeme pamatovat správně, v reálných obrysech, jak se skutečně odehrála. Josef Procházka byl strážcem této paměti. V jeho přítomnosti se nedalo překrucovat či nedoříkávat, manipulovat komplikovanou minulost. Svým svědectvím a aktivizováním okolí se zasloužil o to, že vzpomínky na jeho přátele z partičky Starých psů nevyhasnou. Budou tu s námi stále. Je jen fér, že tato výstava patří jemu samotnému. Josef se v podzemí ukáže jako kreslíř a malíř sám za sebe. Kdo ale autor byl, o tom napovídají fotografie. Ne jen tak ledajaké. Vidíme ho tak, jak jej vídala jeho dcera, Alžběta Kopecká. Velmi často s úsměvem, což je úkaz, s kterým Josef celkem šetřil. Na snímcích pracuje nebo kouří viržinko v ateliéru, často v bílém plášti, svou vysokou postavou dominuje při vernisážích, ale zahlédneme ho též neformálně na zahradě v Heřmanově Městci, s vnuky, s přáteli, u snídaně s kočkou na stole. Když jsem připravovala Procházkovu výstavu pro Galerii města Pardubic na březen 2013, velmi jsem obdivovala jeho kresby ze 70. let, Psí hlavy, Prstohryzy, Trojnožky, Sebežrouty, Jedlíky knedlíků, Šeptače. Groteskní a kritické figury jsou pro mě dodnes dokonalým vyjádřením doby. Josef ale nechtěl být známý jako politický karikaturista a po roce 1989 se realizoval v abstraktní malbě. Ve srovnání s kresbou se mi tak úchvatná nikdy nezdála. Až teď. Možná to bylo tím, že bílé stěny tradičních galerií se pro jeho stříkané a kapané obrazy pavouků, nebeských červů a atmosférických jevů nehodí zdaleka tak dobře jako staré kostelní nebo hřbitovní zdi. V Art Space NOV vyzkoušíme, jak budou jeho malby hrát na cihlových stěnách gotického sklepa. Což jsme chtěli udělat už dávno. Josef Procházka (1935–2022) v letech 1953–1957 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze. Téměř celý život pracoval ve svobodném povolání, živil se typografií, realizacemi do interiérů a exteriérů, přípravou výstav. Od šedesátých do osmdesátých let se věnoval především kresbě. Po roce 1989 došel postupně k abstrakci, vyzkoušel různé prostorové realizace na pomezí obrazu a objektu. Od roku 1978 po dvacet let pravidelně každý druhý rok organizoval na svém mlýně v Heřmanově Městci tzv. Bienále v prasečím chlívku, kam se sjížděli přátelé, malíři, básníci, fotografové za neformálním setkáním. Kreslíř, malíř, autor objektů, typograf, výstavář a sběratel perníkových forem byl dlouhá léta stálicí Pardubické umělecké scény. Alžběta Kopecká (1972) absolvovala Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě Fotografuje od 15 let, vystavuje od roku 1999. Vyrostla mezi snímky rodinného přítele Bohdana Holomíčka. Fotografka štěstí portrétuje lidi a situace, ukazuje rozesmáté přátele, rozběhnuté okamžiky, činnosti, v nichž člověk může nalézt radost a pohodu. Mnohé záběry jsou deníkového charakteru. Svým objektivem provázela také básníka a disidenta Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor nebo heřmanoměsteckého sochaře Libora Krejcara.