Krizové řízení v Pardubicích aneb jak to vidí stážistka Terka

Na Magistrátě města Pardubic trávím svou čtrnáctidenní praxi a musím říct, že jsem vůbec netušila, co všechno se tady dá vidět. Jednoho dne mi řekli, ať se zajdu podívat na oddělení krizového řízení, protože je to zajímavé a stojí to za to. Přiznám se, že jsem do té doby ani nevěděla, že něco takového existuje, a to se odmalička věnuji hasičskému sportu. Myslela jsem, že při krizovém řízení si má člověk zabalit vše potřebné a dojít na hasičskou základnu.

Ze začátku jsem nechápala, co tam vlastně dělají. Postupně mi ale začalo docházet, že to není žádná teorie. Jejich práce je připravit město na to, co by se mohlo stát. Na webu města v sekci Krizové řízení jsem si pak sama našla, co všechno tam mají. Dozvěděla jsem se, že je tam na jednom místě aktuální situace, tedy vydané výstrahy Českého hydrometeorologického ústavu, informace o povodňové situaci, stavu ovzduší a odstávkách energií. Dál jsem tam našla postupy shrnuté pod názvem „Co dělat, když...?", a to pro sirénu, únik nebezpečné chemické látky, nutnou improvizovanou ochranu osob, hrozící povodně, nařízenou evakuaci i vyhlášenou smogovou situaci. A pak ještě spoustu dalšího – zvláštní orgány města pro krizové řízení, analýzu rizik pro území města s krizovým plánem a havarijním plánem kraje, zóny havarijního plánování, informace pro případ nálezu nevybuchlé letecké munice, materiály pro starosty obcí i formuláře, mapy a příručky ke stažení. To všechno je vlastně na jedné stránce na Krizové řízení | Pardubice.eu.

Součástí mé praxe byla také návštěva krytu na Dubině v ulici Erno Košťála 1012. Krytem mě provedl pan Jiří Kyncl, vedoucí oddělení krizového řízení, který mi o jeho historii, vybavení i využití vyprávěl mnoho zajímavých informací. Dozvěděla jsem se například, jak kryt funguje, k čemu slouží jednotlivé ochranné systémy a jak se v minulosti počítalo s jeho využitím. Některé z těchto informací jsem si potom ještě dohledala na webových stránkách města, kde jsem našla také další podrobnosti o ukrytí obyvatelstva. Díky této návštěvě pro mě téma krizového řízení nebylo už jen seznamem informací na internetu, ale něčím konkrétním, co jsem si mohla prohlédnout na vlastní oči. Dohromady se do nich vejde zhruba 30 tisíc lidí. Město navíc vlastní čtyři velkokapacitní stálé tlakově odolné úkryty, které se otevírají teprve při stavu ohrožení státu nebo za války, a jejich zhotovení trvá dvaasedmdesát hodin, protože se musí postupně nastartovat všechny ochranné systémy. U jednotlivých budov jsou na stránkách i konkrétní adresy a kapacity – největší úkryty jsou třeba U Josefa 118, U Zámečku 27, Erno Košťála 1012 na Dubině nebo Arnošta z Pardubic 676.

Překvapilo mě, že jeden z těch úkrytů se dá normálně navštívit. Je na Dubině právě v ulici Erno Košťála 1012 a na stránkách města se píše, že je to jedna z posledních staveb civilní ochrany, které tu kdy dokončili, a to v roce 1994. Uvnitř je expozice o tom, jak se lidé chránili dříve a jak se chrání teď – plynové masky, prostředky improvizované ochrany, evakuační zavazadlo, varovné sirény i modely protipovodňových stěn. Vstup je zdarma a rezervace není nutná. Kryt je přístupný pro veřejnost jednou ročně, pro školy po předchozí objednávce.

Hodně mě bavilo zjišťovat, co dělat, když zazní siréna – to má město rozepsané úplně podrobně. Když jde doopravdy o nebezpečí, člověk má zůstat tam, kde je, a nesnažit se za každou cenu dostat domů. Nemá pro děti jezdit do školy, utěsnit má okna a dveře, vypnout klimatizaci, větrání i digestoře a uhasit oheň v kamnech nebo krbu. Doporučuje se taky připravit si nabitý mobil, notebook, powerbanku a rádio na baterie pro případ výpadku elektřiny.

Na stránkách města jsem narazila i na to, co dělat při úniku chemické látky. V Pardubicích se přepravuje a skladuje docela dost nebezpečných věcí – amoniak neboli čpavek na zimním stadionu, chlor v aquacentru, a v zónách havarijního plánování SemtinZone a Paramo zase chlorovodík, sirovodík, benzín, motorová nafta nebo topný olej. Dočetla jsem se, že chemické látky bývají často těžší než vzduch, takže se hromadí dole ve sklepech, a proto se má člověk držet v nadzemních podlažích a schovat se na odvrácené straně budovy, tedy stranou od místa úniku. Když už byla osoba látce vystavený, má svléct použitou improvizovanou ochranu i vrchní vrstvu oděvu, dát oblečení do pytle a důkladně se osprchovat.

Nejvíc mě ale zaujala improvizovaná ochrana, protože to je vlastně takové domácí kutilství na život a na smrt – a na stránkách je to popsané opravdu do detailu. Když nejsou po ruce profesionální masky, dá se dýchání chránit vhodným textilem, jako je obvaz, ručník, utěrka, šátek nebo tričko, který se navlhčí vodou, vyždímá a přiloží na nos a ústa, a přes něj se upevní šála nebo šátek. Na oči se použijí brýle uzavřeného typu, plavecké, potápěčské nebo lyžařské, kterým se větrací otvory přelepí lepicí páskou, nebo se dá přes oči a nos přetáhnout průhledný igelitový sáček stažený gumičkou pod lícními kostmi. Zkusila jsem si to na sobě a igelit přes obličej teda nic příjemného, ale pochopila jsem, že jde o poslední záchranu, když nic jiného není.

Prošla jsem si i povodně, kde je na stránkách psáno, že za povodňovou ochranu města odpovídá povodňová komise, že se má doma držet náhradní zdroj světla, balená voda a trvanlivé potraviny aspoň na dvaasedmdesát hodin a že se má člověk zajímat o to, jestli bydlí v záplavovém území. Četla jsem i o evakuaci. Hlavním evakuačním střediskem je zimní stadion, kde by člověk dostal další informace a případnou pomoc. Evakuaci může nařídit velitel zásahu, starosta, hejtman nebo vláda, podle toho, o jaký stav jde. A úplně nakonec jsem si našla smog – ten se týká i mě, protože když je vyhlášený, nemá se sportovat venku, hlavně mezi šestou a desátou ráno a mezi čtvrtou a osmou večer. Ohrožené jsou hlavně děti, těhotné ženy, senioři a lidi s nemocným srdcem nebo dýcháním.

Odcházela jsem z krytu s pocitem, že jsem objevila něco, o čem jsem vůbec nevěděla, a přitom je to vlastně strašně důležité. Na webu to vypadá jako obyčejný seznam odkazů, ale za každým z nich je kus práce lidí, kteří předem vymysleli, co dělat, abychom my ostatní nemuseli ve chvíli paniky přemýšlet. Kdyby se mě teď někdo zeptal, kam se v Pardubicích schovat, už vím, že to všechno najdu v sekci Krizové řízení na stránkách pardubice.eu, nebo lze napsat na krizove@mmp.cz a zavolat na tel. číslo 466 859 604.