Jiří Patera: Když barvy mluví

Malíř Jiří Patera je generačně spojen s mnoha dalšími významnými umělci. V době studií patřili k jeho spolužákům i pardubický rodák Otakar Slavík nebo holický rodák Karel Malich. Později byli Paterovými pedagogickými kolegy o čtyři roky starší Zdeněk Sýkora a Karel Linhart. Přestože se Paterova tvorba několikrát dotkla kontextu historie českého umění (v padesátých a šedesátých letech prošla několika etapami, které těsně sledovaly jeho vývoj), nikdy se mu nepodařilo vstoupit sem natrvalo. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že se doba, v níž dospěl k originálnímu malířskému projevu, kryla s nástupem normalizace omezující výstavní možnosti a znamenající konec svobodné kritiky. Proto dnes patří k umělcům, jejichž význam a místo v historii českého moderního umění musely být opakovaně přehodnocovány. Už v roce 1996 mu udělil „divokou kartu“ Jiří Valoch, aby ho mohl zařadit na první ročník Nového zlínského salonu. Posmrtně bylo uspořádáno několik Paterových výstav v Plzni, Chebu a Karlových Varech, které byly spojeny s úsilím o zařazení jeho díla do kontextu poválečného vývoje českého i světového malířství. Naposled byla Paterova pozice v českém umění 20. století posuzována na přelomu loňského a letošního roku při příležitosti velké výstavy v Západočeské galerii v Plzni. Její součástí bylo i zpracování velké monografie. Autorem koncepce výstavy i textu publikace byl M. Fišer. Výsledkem těchto snah bylo nejdřív přiřazení Paterova díla k principům, které se vyskytují v tradici českého umění na linii Preisler – Salcman – Patera. Ta ústí v pojetí obrazu jako „organického, uvážlivě budovaného celku s důrazem na stavebnost a koloristické řešení a zároveň jako autonomního uměleckého díla bez aktuálních politických či sociálních obsahů“ (Z. Sedláček). Zásadní změnou je pak opuštění pohledu na Pateru jako ve svém vrcholném období ne příliš originálního protagonisty českého informelu šedesátých let, a posunutí tohoto vrcholu do jeho imaginativní tvorby, představující syntézu podnětů meziválečné tvorby Josefa Šímy, Toyen a zmíněné vlastní zkušenosti abstraktní tvorby (informelu).

Pardubická výstava v galerii FONS upřednostňuje ukázku děl právě z tohoto období – od sedmdesátých do devadesátých let minulého století včetně několika obrazů, jejichž dataci se již nepodařilo zpětně určit. Soubor doplňuje Baltský rybář z roku 1959, zastupující Paterovu tvorbu druhé poloviny padesátých let, která je dnes již méně dostupná. Výběr takto sestavený lze označit za skutečně reprezentativní.