„Stůl na Míru je hlavně o pohodě. A tu si vytvářejí sami Pardubáci,“ říká Lukáš Dvořák

Lukáši, letošní Stůl na míru byl zatím největší. Čekali jste, že se akce takhle rozroste?

Když jsme s ní začínali, určitě ne (i když jsme v to tajně doufali 😊). První stůl byl dlouhý přibližně 200 metrů a vlastně jsme si tehdy trochu ověřovali, jaký bude zájem. Dnes už víme, že si Stůl na míru Pardubáci vzali za svůj a my z toho máme obrovskou radost. Letos jsme ho natáhli prakticky přes celou třídu Míru – a bylo plno. Navíc nám vyšlo nádherné počasí – speciální poděkování naší Nebeské protekci, takže čtvrtý ročník byl zatím jednoznačně nejúspěšnější.

Jak se vlastně zrodil nápad udělat z třídy Míru jeden velký stůl?
Na začátku jsme se inspirovali podobnými sousedskými slavnostmi a první tři ročníky jsme připravovali ve spolupráci se spolkem Piána na ulici. Ta myšlenka nám přišla jednoduchá a zároveň krásná – vzít běžný veřejný prostor a na jeden večer ho proměnit v místo, kde se lidé zastaví a budou spolu. Po třech letech jsme se osamostatnili a dnes už Stůl na míru připravujeme sami – úředníci z radnice. Přicházíme s dílčími změnami a novinkami, řešíme, jak akci každý rok trochu posunout, ale zároveň si hlídáme, aby zůstala tím, čím byla na začátku.

Co je na ní tak přitažlivého?
Hlavně to, že lidem připravíme prostor a samotný program už je na nich. Dalo by se říci, že jediným programem jsou lidé, kteří ke stolu přijdou a zasednou... Stůl na míru je hodně o nich samotných. Někdo přijde s rodinou a přinese jídlo, jiný nabídne něco sousedovi, někdo si přinese karty nebo deskovou hru, další začne hrát na kytaru, zpívat nebo tančit. A někdo třeba celý večer jen sedí, povídá si a potká známé, které dlouho neviděl, třeba se i s někým seznámí 😉. To všechno je Stůl na míru. Je to především pohodový večer na trochu netradičním místě.

Letos jste ale připravili i řadu věcí, které atmosféru dotvářely.
Ano, každý rok se snažíme něco nového přidat. Letos jsme měli Stůl na míru ve žlutých barvách, takže lidé dostali žluté náramky a večer také prskavky. Hezky se povedlo i nasvícení opravené Zelené brány. A pak jsou tu věci, které možná na první pohled nejsou tak vidět, ale bez nich by ten večer nebyl takový – 170 váz s ručně natrhanými lučními květinami od nás úředníků a 300 svícínků se svíčkami. Když se pak setmí a celá třída Míru se zaplní lidmi a světýlky, je to opravdu hezký pohled.

Za celou akcí stojí tým lidí z magistrátu. Kolik vás vlastně je?
Asi 25 a jsem rád, že se každoročně rozrůstáme o nové tváře. Jsme už docela sehraní. Každý má svou část práce, někdo řeší organizaci, někdo technické věci, někdo výzdobu a samotnou přípravu třídy Míru. Je to spousta práce před akcí i během ní, ale právě na tom je hezké, že ji děláme společně. A pak přijde večer, kdy už jen vidíte plnou třídu Míru a říkáte si, že to všechno mělo smysl.

Co si z letošního ročníku odnášíte?
Velkou radost. Samozřejmě už teď máme poznámky, co příště udělat lépe a co bychom mohli přidat. To k tomu patří. Každý rok se snažíme akci trochu vylepšit, ale nechceme ji překombinovat. Myslím, že její kouzlo je právě v jednoduchosti. Pardubice mají pulsující centrum v čele s třídou Míru a je vidět, že si Pardubáci umějí svoje město užívat.  Když vidíte třídu Míru plnou spokojených lidí u jednoho společného stolu, je to jasný důkaz toho, že Pardubice jsou komunitním městem, kde to žije.

Takže pátý ročník už se pomalu rodí?
Určitě. Nejdřív si ale chceme chvíli užít ještě ten letošní ve vzpomínkách. Pak si sedneme a začneme přemýšlet, co dál. A hlavně bych chtěl poděkovat celému našemu magistrátnímu týmu. Stůl na míru nevytváří jeden člověk, ale skupina lidí z radnice, kteří do příprav akce každý rok dávají svůj čas, spoustu energie a hlavně srdce! Největší odměnou pro nás je, když pak vidíme, že si ten večer lidé vytvořili po svém – potkali se, najedli, pobavili, poznali někoho nového a prostě si spolu užili hezký poslední prázdninový čtvrtek. A za to patří Pardubákům obrovské poděkování. Bez nich by byl Stůl na míru pouze hezky prostřeným bílým stolem uprostřed pardubické ulice.