Pardubicemi po stopách SILVER A – okruh 2
Informace a možnost rezervace pravidelných i na objednávku komentovaných prohlídek naleznete v záložce Průvodci a rezervace.
Zastavení 1: Památník Zámeček
27. května 1942 se československému odboji podařil mimořádný čin. Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který na následky zranění zemřel. Heydricha, člověka odpovědného za zřízení koncentračních táborů a plynování lidí v Osvětimi, zneškodnili parašutisté skupiny Silver A a Anthropoid. Tyto statečné muže podporovalo na pět desítek občanů z Pardubic. Většina z nich byla zavražděna na místní střelnici, další se nevrátili z koncentračních táborů v Osvětimi, Terezíně, nebo Chelmnu. Právě tady, na Zámečku, skončil život mnoha lidí z východních a středních Čech, ať už pro jejich občanské postoje nebo zkrátka jen smyšlená obvinění gestapem. Na střelnici zahynuli mladiství, staří lidé, občané s hendikepem, tuláci, stejně jako majitelé továren, živnostníci, židé, komunisté a prvorepublikoví příslušníci československé armády.
Zastavení 2: Larischova vila
Vilu, které se říká Zámeček, postavil architekt František Schmoranz pro hraběte Jiřího Larische-Mönicha, a to v roce 1885. Hrabě si přál mít rodinné sídlo, ve kterém by hostil evropskou šlechtu, hlavně v době slavných honů a Velké pardubické. Ostatně koně tady měli místo i v posledních letech první republiky, v Larischově vile totiž mělo své sídlo vojenské jezdecké učiliště.
V roce 1939 vilu obsadila nacistická pořádková policie. V pískové střelnici zřídila popraviště. Příběh velkého utrpení se ale odehrával i ve sklepení Larischovy vily. Právě tady svoje poslední společné chvíle prožily rodiny z vypálených Ležáků. Třináct dětí bylo převezeno do Prahy a jedenáct našlo smrt v plynových vozech.
Zastavení 3: Nemocnice
V Masarykově nemocnici v Pardubicích pracoval jako vrchní strojník František Tyc. Byl to jeden ze čtyř bratrů, kteří úzce spolupracovali se Silver A. V pardubické nemocnici skonalo několik spolupracovníků výsadku a 22. června 1942 tam zemřel i velitel Alfréd Bartoš. 28. června 1942 Františka Tyce zatklo pardubické gestapo. Po krutém týrání ochrnul a jako bezmocný byl v červnu 1944 převezen do Malé pevnosti Terezín, kde ho hned druhý den zastřelil dozorce Štefan Rojko.
Válku přežil jen jeden za čtyř bratrů Tycových, Josef. Několikát se ale pokusil o sebevraždu.
Zastavení 4: Radnice
V roce 1939 měly Pardubice čtyřicet dva tisíc obyvatel. Velké místní továrny se od poloviny 30. let zaměřily na vojenskou výrobu pro československou armádu. Proto měly po okupaci strategický význam pro nacistický wehrmacht a jednotky SS.
V Pardubicích působilo hned několik velkých odbojových skupin: Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, Ústřední výbor odboje domácího. Většinu členů odbojových skupin gestapo zatklo v průběhu roku 1940. Ti, kteří zvolili odchod za hranice, unikali před nacistickým režimem přes východní i západní Evropu. Jako řada dalších mladých mužů, zvolil i Alfréd Bartoš nucený odchod do vznikající československé zahraniční armády. Do protektorátu byly v prosinci 1941 vyslány parašutistické výsadky Silver A, Silver B a Anthropoid.
Zastavení 5: Východočeské divadlo
V roce 1942 několik členů Spolku divadelních ochotníků pomohlo parašutistům Silver A. zajistit zázemí, podpořili je manželé Josef a Ludmila Janáčkovi, Josef Jánský, Arnošt Košťál, Antonín Pištora, Vladimír a Ája Žváčkovi. Český odboj měl tak své kořeny ve stánku kultury, a to doslova pod okny pardubického gestapa. To od roku 1939 sídlilo v budově bývalého ředitelství pošt a telegrafů, dnes krajském úřadě. Tři až čtyři desítky členů tajné policie v letech 1939 až 1945 zatkly nejméně 5 648 lidí. Velitelem pardubického gestapa byl mezi roky 1939-1943 Gerhard Clages. Pro místní občany a odbojáře se jména jako Walter Lehne (zástupce Gerharda Clagese), Walter Kröger, Ernst Linsel či Josef Kuchler stala synonymem pro mimořádně nebezpečné násilníky.
Někteří ze zatčených, jako Anna Košťálová (matka majitele hotelu Veselka - Arnošta Košťála), přítelkyně parašutisty Valčíka Ludmila Malá nebo švagr lomaře Vaško z Ležáků Vratislav Truhlář, spáchali sebevraždu přímo v budově gestapa nebo při zatčení ve svých domovech.
Mapa
Zastavení 6: Machoňova pasáž
V Machoňově pasáži, v bytě Antonína Hebkého, který byl inspektorem Rolnické pojišťovny v Pardubicích, se scházeli všichni tři parašutisté a jejich nejbližší spolupracovníci.
V březnu 1942 navrhl Antonín Hebký to, aby se vysílačka z lomu Hluboká u Ležáků přemístila na sádky rybníků v Bohdanči, a to k jeho švagrovi Adolfu Hrabovi. Dvacátého prvního března 1942 se tedy radista J. Potůček přestěhoval s radiostanicí Libuší do Bohdanče. Ta se ale po opětovném zaměření 4. dubna vrátila zpět do Dachova u Ležáků. Až 17. června 1942 byla převezena do Bohdašína u Červeného Kostelce, odkud Jiří Potůček odvysílal svoji poslední depeši, a to 25. června 1942.
Zastavení 7: Hotel Veselka
Pardubický hotel Veselka patřil mezi významné podniky města, mimochodem právě tady se narodil i průkopník českého letectví Ing. Jan Kašpar. V roce 1925 objekt přestavěl tehdejší majitel Josef Košťál, otec Arnošta Košťála. Ten byl kvůli spolupráci s odbojem popraven 2. července 1942.
Ve Veselce se scházeli parašutisté a jejich spolupracovníci. Stejně jako členové německé okupační správy, včetně příslušníků gestapa.
Zastavení 8: Pernerova ulice byt rodiny Krupkových
V Pernerově ulici žilo hned několik rodin, které poskytovaly parašutistům útočiště. V domě č.p. 1607, ve čtvrtém patře, se nacházel klíčový byt, který patřil manželům Haně a Václavovi Krupkovým. Člen parašutistické skupiny Out Distance Karel Čurda nevydržel nacisty stupňovaný teror po atentátu a přihlásil se na pražském ústředí gestapa. Prozradil informace o svých kamarádech a atentátnících. Karel Čurda udal manžele Krupkovy. V jejich bytě byly objeveny zápisky a depeše Alfréda Bartoše, které přivedly gestapo na stopu jeho místních spolupracovníků. Ve spisech byla dokonce nalezena depeše od prezidenta Edvarda Beneše, ve které děkoval parašutistům za jejich hrdinství při uskutečnění atentátu a odbojové činnosti.
Zastavení 9: Smilova ulice
Smilova ulice se stala posledním dějstvím dramatu. Alfrédu Bartošovi se už nepodařilo vniknout do domu doktora Bartoně a jeho pronásledovatelé se už blížili. Alfréd Bartoš v bezvýchodné situaci ukončil svůj život sám. O jeho úkolech, včetně zjištění, jestli nacisté chystají použití jedovatých plynů k vraždění lidí, věděla jen hrst vyvolených spolupracovníků. V depeších Silver A se jméno „Osvětim“ objevilo dokonce třikrát a zprávy o existenci a hrůzné podstatě tábora byly jedny z prvních, které dorazily k západním spojencům. Smrt Heydricha a zprávy o Osvětimi měly nacisty zastrašit, což se do určité míry podařilo.
Zastavení 10: Smilova ulice
Kancelář Českého národně-socialistického tábora – Vlajky ve Smilově ulici č. 401 je symbolickým místem českého fašismu a kolaborace na Pardubicku. Vlajka, ale i Árijská pracovní fronta byly pronacistické organizace. Jejich hlavním cílem byla spolupráce s okupanty. Ostře antisemitská organizace získala do roku 1942 přibližně pět set členů z oblasti Pardubic a Hradce Králové. Árijskou pracovní frontu (APF) založil v roce 1939 Bedřich Opletal ze Sezemic, městečka poblíž Pardubic. Členové APF udali gestapu nejen obyvatele později vypálených Ležáků, ale například mlynáře Zdeňka Diviše, který byl 18. června 1942 na Zámečku popraven.
V letech 1939-1945 žilo v Pardubicích přibližně čtyřicet tisíc obyvatel. Válka změnila společenské poměry tak výrazně, že boj o život se stal každodenní výzvou pro celou společnost pod nacistickou diktaturou. Na jaře 1942, kdy se odehrávalo hlavní dějství paravýsadku Silver A, vedle sebe v ulicích města žili členové jmenované odbojové skupiny, němečtí příslušníci nacistické strany NSDAP a podobných nacistických uskupení, ale také příslušníci kolaborantské Vlajky. Uprostřed toho všeho byla skupina šesti set židovských obyvatel, kteří byli zcela vydáni napospas rasové nenávisti. Mapa dokládá, jak snadno se mohou změnit mezilidské vztahy v jednom městě, které skončily fatálně pro většinu zúčastněných.
Bydliště bývalých členů pronacistických organizací jsou přejaty z členských přihlášek zjištěných vyšetřováním československých úřadů po roce 1945. Mapy jsou anonymizovány a upraveny.
Mapy
Zastavení 11: Nádraží
Pardubické nádraží bylo už od poloviny 19. století významným dopravním uzlem regionu. Dnešní poválečná budova nádraží stojí o několik set metrů dál na západ oproti původnímu nádraží, které sloužilo bezmála sto let. Parašutisté Silver A i jejich spolupracovníci vlaková spojení aktivně využívali. Například spojka Hana Krupková z pardubického nádraží dojížděla v době vrcholící heydrichiády do pražského bytu odbojářů manželů Moravcových, kteří měli s parašutisty přímé spojení. Převážela nejen důležité informace od Alfréda Bartoše, ale i potraviny a léky. Z pardubického nádraží odjížděli do věznic a koncentračních táborů také vězni gestapa. Nádražní budovu poškodilo spojenecké bombardování dopravních uzlů v roce 1944.