Reinhard Heydrich a genocida národů

Reinhard Heydrich byl ústřední postavou nacistického teroru vůči obyvatelstvu v třetí říši i na okupovaných územích. V evropských dějinách se zapsal jako jeden z nejvlivnějších zosnovatelů holocaustu a etnických čistek. Jeho úloha v úřadu říšského protektora v protektorátu byla jen vedlejší epizodou. Jak se vyvíjela cesta ke genocidě a plánovitému vyhlazování desítek milionů lidí?

Podzim 1941 byl z pohledu nacistického velení vrcholem expanzivní politiky a úspěšných válečných akcí. Nejmasivnější útok na Sovětský svaz zahájený nacistickými armádami 21. června 1941 na jedné straně potvrzoval víceméně stabilní kontrolu nacistů nad dobytou západní Evropou, na druhé straně plnil program ideologické, hospodářské i rasové politiky směřující svůj výboj na východ. Existenční boj nacistické a komunistické diktatury vyzníval na podzim 1941 zcela jednoznačně ve prospěch třetí říše, jejíž vojska postupovala k Leningradu a Moskvě. Nacisté ovládali Evropu od Atlantiku po předměstí Moskvy, od Baltu po pobřeží Afriky. Nevídané úspěchy wehrmachtu a jednotek SS umožnily zahájení masakrů civilního obyvatelstva, které stálo v cestě germanizaci dobytých území. Cílem hromadných čistek se stali v prvé řadě Židé a političtí exponenti komunistické strany, ve druhém sledu zajatí vojáci Rudé armády a civilní slovanské obyvatelstvo. Nacistický režim hledal od léta 1941 do podzimu 1942 způsoby, jakými co nejefektivněji zabíjet velké množství nepohodlných osob. Na jaře 1942 bylo po smrti již 25 % obětí holocaustu, což činilo téměř 1,5 milionu lidí. Systém osobní konfrontace pachatelů s oběťmi se ukázal jako neefektivní nejen vzhledem k neúměrné časové zátěži každé jednotlivé exekuce, ale především k psychickému vyčerpání nepřipravených popravčích. Cesta k neosobnímu masovému vraždění tak vedla od rány do týlu, přes neúspěšné zkoušky s trhavinou a výfukové plyny vháněné do uzavřených korb nákladních vozů až po technokraticky propracované plynové komory v osvětimských krematoriích. Vraždění výfukovými plyny (tábory Chelmno, Belzec, Treblinka, Sobibor) a posléze cyklonem B se ukázalo jako nejúčinnější. Postupné propracování vražedného systému během jednoho roku, tj. od léta 1941 do léta 1942 umožnilo dokonalé „zeštíhlení“ počtu potřebného personálu a navýšení kapacit vyhlazovacích zařízení a táborů.

Úspěšné zahájení decimace židovského a slovanského obyvatelstva v souvislosti se slibným průběhem východního tažení naplňovala vedoucí stranické špičky NSDAP optimismem. Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, jeho podřízení Reinhard Heydrich (velitel Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA) (1) a Kurt Daluege (velitel Pořádkové policie) určovali směry dalšího postupu v rasové otázce a prakticky koordinovali vojensko-policejní akce z postů nejvyšších stranických činitelů třetí říše. V týlu postupujících armád začali členové Operačních skupin SS a Pořádkové policie pod dohledem Himmlera, Heydricha a Daluega s prvními čistkami. Na začátku července 1941 začaly jednotky likvidovat židovské obyvatelstvo v Minsku, v polovině téhož měsíce byly zavražděny tisíce civilistů v Bialystoku. Pořádková policie, která do té doby zůstávala stranou masového teroru, začala aktivně zasahovat do konečného řešení a decimačního programu.

Heydrichovy schopnosti v naplňování antisemitského programu NSDAP byly podvakrát odměněny nejvyšším postavením v protižidovském systému nacistického režimu. 24. ledna 1939 se Heydrich stal pověřencem „řešení židovské otázky“. Mezi lety 1939-1941 nacisté teprve hledali formy a definice slova „řešení“. Plánované přesídlení židovské populace v rámci akce Madagaskar a Nisko postupně narážely na nepřekonatelné problémy vojenského a transportního charakteru. Chaotická akce přesídlení Židů do oblasti polského města Niska ve východním Prusku ztroskotala, zatímco přesídlení Židů na Madagaskar zhatilo neúspěšné dobývání Anglie, která ovládala středozemní moře a pobřeží Afriky. V průběhu těchto neúspěšných pokusů však stále probíhala akce T4, tedy likvidace fyzicky a psychicky nemocných pacientů v německých a polských léčebnách. V letech 1940-1941, kdy Heydrich plánoval rozsáhlé přesuny Němců žijících roztroušeně mimo území Říše do oblastí souvislého osídlení, bylo naopak původní, především polské obyvatelstvo deportováno dále na východ. Aby se uvolnily ubytovací kapacity všeho druhu, včetně nemocnic a léčeben, začaly být praktiky zplynování a zabíjení injekcemi uplatňovány proti civilistům. 31. července 1941 byl Heydrich jmenován pověřencem „konečného řešení židovské otázky“. To již bylo o pravém smyslu sousloví „konečné řešení“ rozhodnuto. Zanícení pro hledání metod a koordinaci postupů exekučních složek, vytváření efektivního systému vraždění, vnitřní stabilita režimu a neutuchající nadšení z východního tažení vedlo k Heydrichovu vrcholnému vzestupu, který byl odměněn 27. září 1941 postem zastupujícího říšského protektora a generála policie v hodnosti SS-Obergruppenführera. Jeho příchod do Prahy byl reakcí nejen na stálé formy odporu českých civilistů, ale především příprava dalekosáhlých plánů germanizace česko-moravského prostoru. Již o rok dříve byla v souvislosti s deportačními problémy Židů a Poláků zamítnuta forma přesídlení Čechů do východních oblastí Polska. Hitler zvolil druhou variantu, a sice germanizaci, která nebyla natolik technicky náročná a jevila se mnohem účinnější. Vojenská situace v létě a na podzim roku 1941 umožňovala, aby byla zahájena germanizace protektorátu Čechy a Morava s daleko výraznější intenzitou. Heydrichovy vize o evakuaci nepřizpůsobivých Čechů začínaly mít realizovatelné kontury, byť nakonec nebyly uskutečněny.

K provádění pronacistické politiky disponoval říšský protektor několika důležitými nástroji. Heydrich ovládal aparát bezpečnostní policie, skládající se z tajné státní policie, bezpečnostní služby a částí kriminální policie. Velení této složky připadlo veliteli bezpečností policie SS- Standartenführerovi Horstu Böhmovi se sídlem v Praze. Zřízeny byly dvě vedoucí úřadovny tajné policie se sídlem v Praze (velitel SS-Obersturmbannführer a Oberregierungsrat Dr. Hans Ulrich Geschke), s pravomocí pro území Čech, a v Brně (velitel Wilhelm Nölle), s pravomocí pro Moravu. V Čechách tvořilo soustavu tajné policie 11, na Moravě 8 venkovních služeben tajné policie. Bezpečnostní služba pak měla své sídlo v Praze, hlavní venkovní úřadovnu v Brně a po celém území protektorátu fungovalo 14 venkovních služeben. Kriminální policie měla svá hlavní sídla v Praze a Brně.

Na poli justice byl zřízen Vrchní zemský soud v Praze, Zemské soudy v Praze a Brně, dále síť poboček zemských a okresních soudů. Vedle toho vznikly též Zvláštní soudy v Praze a Brně, stejně jako Policejní soud SS v Praze. Pro případ vyhlášení civilního výjimečného stavu se počítalo se zřízením stanného soudu. V protektorátu bylo sídlo Pořádkové policie zřízeno v Praze. V jejím čele stál generálporučík Paul Riege. Velitel byl současně velitelem uniformované protektorátní policie a podléhaly mu dva policejní pluky 20 „Böhmen“ a 21 „Mähren“, jež měly své pluky rozmístěny ve větších průmyslových městech a u důležitých dopravních uzlů. Na území protektorátu byly dále stacionovány jednotky wehrmachtu, Luftwaffe, Waffen-SS a Říšské pracovní služby.

Ačkoliv česko-moravskou oblast zasáhly dvě velké vlny persekucí obyvatelstva, až do nástupu Heydricha nebyly uplatňovány masové formy persekuce podobné postupu v Polsku, které by bezprostředně hrozily ztrátou života. První velká vlna zatýkání přišla v průběhu roku 1939. V souvislosti se vznikem protektorátu Čechy a Morava po 15. březnu 1939 a v době vyhlášení války Polsku 1. září 1939 byli preventivně zatčeni skuteční a potenciální odpůrci nacistického režimu. Masové nepokoje ve výročí vzniku Československé republiky 28. října 1939 měly svoji výraznou protičeskou odezvu v nacistickém postupu vůči vysokoškolským studentům. Po pohřbu zastřeleného Jana Opletala a následných demonstracích bylo 17. listopadu 1939 zastřeleno devět osob spojených se studentskými nepokoji a po dobu tří let měly být uzavřeny všechny české vysoké školy. Precedentem v postupu vůči devíti funkcionářům se stal způsob provedené výstrahy. Přinejmenším pět z uvedeného počtu popravených se ve svých veřejných funkcích zasazovalo o co nejpřijatelnější spolupráci s okupanty, navíc všech devět mužů představovalo politické spektrum od příznivců komunistické strany po národní demokracii, ovšem vystupovali jako členové Národního souručenství. Demonstrativní exekuce lidí, kteří byli reprezentanty celého studentského společenství, měla znejistit všechny, kteří své společenské postavení chápali jako jistou formu ochrany, ale byli ochotni vyvíjet protiněmeckou činnost. Devět funkcionářů tvořilo most mezi okupačním řádem a studentskou živelností, který byl nacisty obětován jako první. Tisíc dvě stě studentů z rozbouřené Prahy, klidného Brna a Ostravy bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, ovšem, pokud nezahynuli, byli během následujících let postupně propuštěni. Po celou dobu jejich věznění hráli roli „argumentu“, který měl protektorátní vládu přimět k aktivní nacistické politice. Incident s sebou přinesl i nebývale silnou reakci zahraniční veřejnosti, která brutální postup v Praze sledovala od 28. října do 20. listopadu 1939 s neskrývaným zděšením. Nacistické orgány rozhodně zasáhly proti národní intelektuální elitě, z jejíchž řad hrozili vyrůst budoucí vůdci hnutí odporu i vytoužené obnovené republiky. Pošlapání akademických svobod či přímo likvidace vzdělávacího systému musí vždy automaticky vést k devalvaci kulturních hodnot a společenských výdobytků každého národního společenství. Jako uvědomění si tohoto faktu byl 17. listopad během válečných let postupně vyzdvihován v mezinárodním společenství jako symbol boje studentů za svobodu. Jak silný to byl symbol útlaku, se projevilo i o padesát let později, kdy se začal hroutit československý komunistický režim.

Odsunutí diplomata Karla von Neuratha příliš brzdícího Frankovy představy o zacházení s etnickými Čechy a dosazení oddaného Heydricha, nadto podpořeného udělením vysokých hodností a řádů za brutální postupy vůči opozici všeho druhu v říši, věstilo výrazné utužení protektorátních poměrů (2). S nástupem Heydricha přišla i druhá persekuční vlna českých obyvatel protektorátu a zahájení deportací československých Židů. 28. září 1941 vyhlásil Heydrich stanné právo, které bylo uplatněno pouze pro etnické Čechy. Přes sto tisíc Čechoslováků židovského původu či víry se postupně propadlo do bahna nacistické persekuce. Při pražských poradách 10. a 17. října 1941 rozhodl Heydrich o zřízení zvláštního ghetta v Terezíně pro deportované Židy z říše, protektorátu, ale také západní Evropy. První židovské transporty opustily protektorát směrem do Lodže, Rigy a Minsku.

Velitelé operačních jednotek a ochranné policie kladli důraz především na personální složení, psychickou připravenost a ideologickou průpravu jednotek, které měly „konečné řešení“ realizovat. Pohotovostní jednotky (Einsatzgruppen) musely vytvořit své postupy, jak zavraždit stovky tisíc Židů z východních oblastí Polska a Sovětského svazu. Výslechové protokoly členů ochranné policie a soudobé popravčí protokoly nám umožňují analyzovat shodné principy v hledání nejvhodnějších způsobů genocidy na území protektorátu Čechy a Morava. K tomuto procesu byla potřeba ona „malá kolečka“, aby celá mašinérie mohla fungovat, jak konstatoval soudce Dr. Klaus-Dietrich Zimmermann v případě dvou hlavních obžalovaných v procesu 101. záložního policejního praporu Juliuse Wohlaufa a Wolfganga Hoffmanna, zodpovědných za smrt 38 000 civilistů.

V době, kdy krystalizovala struktura vyhlazovacího systému, rozhodoval Reinhard Heydrich o osudu německých, rakouských a českých Židů, kteří měli být postupně ničeni na popravištích dobytých východních území. V září a říjnu 1941, kdy se Heydrich chopil postu zastupujícího říšského protektora, spojoval funkce „pacifikátora“ nepřizpůsobivých Čechů a hledal se svými spolupracovníky nejsnadnější a nejrychlejší řešení židovské otázky. V centru zájmu nacistů se vedle východního tažení akcentovala otázka rasové restrukturalizace Střední a Východní Evropy. V hledáčku pušek se vedle židovských obyvatel ve stále větší míře objevovali slovanští „podlidé“, kteří byli v řádu demografické reorganizace Euroasie na druhém místě. Etnické čistky se z okupovaného Polska a posléze západních území Sovětského svazu přenášely ve skryté formě do protektorátu Čechy a Morava. Útok na Polsko rozpoutal válečnou smršť, kterou speciální jednotky Einsatzkommanda a NKVD využily k masovému odstraňování nepřátel nacismu a komunismu. Zřejmé formy teroru dosahující několika desítek tisíc mrtvých Poláků a Židů zůstaly ukryty v hrobech odlehlých míst. O těchto zločinech se česká veřejnost dozvídala až v poválečných procesech.

Onou skrytou formou je myšlena genocida Čechů za pomoci „právních“ prostředků jako „ochranná vazba“ koncentračního tábora nebo rozhodnutí drážďanského a berlínského soudního dvora o popravách. Až nástup Heydricha přinesl nové formy poloveřejného odstraňování nepřátel režimu. Tato radikalizace se v plné síle, ale zatím na relativně malém počtu obětí, projevila během druhého stanného práva v červnu 1942. Stanné právo prověřilo schopnost systematického vraždění Čechů v protektorátu Čechy a Morava, aniž by byly porušeny hospodářské cíle nacistů. Také postupy vyžadovaly nejen zvláštní formy vraždění, ale rovněž zvláštní formy práce s českým etnikem, především za použití masmédií. Území protektorátu nebylo nacisty určeno k masovému vybíjení civilistů, jako třeba v Polsku. Všichni čeští Židé, místo aby byli hromadně vražděni v hájích nebo na polích jako na polském venkově či předměstích ukrajinských měst, byli sváženi do Terezína mimo pohledy etnických Čechů. Válka ve své surové podobě v protektorátu měla teprve propuknout.

Zkušenosti z okupovaného Polska mu nabízel generální guvernér Hans Frank, který čelil tlaku přívozu nových transportů desetitisíců Židů. Už od července 1941 byly postupně vyvíjeny techniky zabíjení civilistů střelbou do hlavy, přes užití hromadného odpalu trhavinou, po technicky dokonalé plynové komory (3). Až do jara roku 1943 zůstávala hlavní metodou zabíjení lidí kontaktní střelba do temene, než ji překonalo hromadné vraždění v pojízdných a pevných plynových komorách. Právě „metoda“ kontaktního zabíjení uskutečňovaná především v letech 1941-1942 kladla značné nároky nejen na logistiku, ale především na psychiku pachatelů. I pro většinu hluboce přesvědčených nacistů byla taková extrémní surovost duševně značně náročná. Heydrich svým neoblomným jednáním, organizačními schopnostmi i přesně vytčenými cíli směřoval veškerou pozornost k rasovému přetvoření ovládané Evropy.