Gestapo a kolaborace

Tajná státní policie, konfidenti a udavači se stali hlavními nepřáteli domácího odboje. Jejich vzájemná spolupráce byla o to důležitější, o co menší počet členů měla každá služebna tajné policie. Na Pardubicku a Královéhradecku vznikla nebezpečná udavačská organizace Árijská pracovní fronta, která ohrozila i skupinu Silver A.

Krátce po vstupu německých vojsk do okleštěné Československé republiky v březnu 1939 vzniklo na území Čech jedenáct venkovních služeben tajné státní policie (4). Úloha protektorátního gestapa při zločinech nacionálního socialismu vysoko převyšuje formy represí obvyklých v okolních zemích. Při přímých vojenských operacích zahynulo na východní a západní frontě mezi lety 1939-1945 přibližně dvanáct tisíc československých vojáků, zatímco osm tisíc civilistů zemřelo při osvobozovacích bojích i v průběhu spojeneckého leteckého bombardování. Gestapo a bezpečnostní služba SD jako pilíř okupačního režimu stálo za smrtí odhadovaného čtvrt milionu obětí z Československa, které byly zavražděny při výsleších, na popravištích, ve věznicích a koncentračních táborech. Pardubická služebna tajné policie sídlila v budově pardubického „Oberlandrata“. Odhadovaný počet jejich obětí kolísá mezi 5-14 tisíci. O co méně příslušníků tajné policie, o to více se musel represivní aparát opírat o domácí donašeče.

Hlavním protivníkem úspěšné činnosti Silveru A byla německá tajná státní policie (gestapo). Nejbližší služebnou gestapa byla ta v Pardubicích, která měla v červnu 1942 dvacet devět úředníků pro kontrolu přibližně 450 000 lidí. Počet zaměstnanců versus počet kontrolovaných občanů jasně napovídá, že bez pomoci domácího obyvatelstva by okupační moc nemohla ovládnout tak velký počet občanů. Do blízkého i dalekého okolí Pardubic zajížděli členové tajné policie na kontroly i pro potraviny.

V obvodech pardubického a královéhradeckého gestapa začala od roku 1939 působit česká kolaborantská organizace Árijská pracovní fronta (APF). Organizace neměla nikterak rozvětvenou členskou základnu, odhadem měla 500 členů. Svým programem a hlubokým přesvědčením o správnosti nacistického světonázoru se řadí mezi pět nejnebezpečnějších českých organizací. U německé okupační moci si toto hnutí nikdy nevydobylo důvěru a výraznější podporu, ta ale dokázala využívat jejich zákeřné ochoty k udavačství. V čele této skupiny kolaborantů stál nedostudovaný strojní inženýr Bedřich Opletal, který si svým chováním v samém počátku okupace rozhodně nezískal oblibu svých spoluobčanů v Sezemicích u Pardubic (ze stejné obce pocházel i velitel Silveru A Alfréd Bartoš), ale ani nacistických okupantů(5).

Velitelem pardubické úřadovny gestapa v letech 1939-1943 byl Gerhard Clages. Vedoucí úředníci jednotlivých referátů (pravicový odboj, komunistický odboj, „Židé“) byli říšskými Němci, ovšem na vedoucí pozice byli dosazováni i bývalí českoslovenští Němci ze Sudet. Pro místní občany a odbojáře se jména Waltera Lehneho (zástupce G. Clagese), Waltera Krögera, Ernsta Linsela či Josefa Kuchlera staly synonymy pro mimořádně nebezpečné násilníky. Gestapo je často líčeno jako organizace anonymních úředníků, kteří stojí nad zákonem a jsou do určité míry nesourodým prvkem místního domácího společenství. Opak je pravdou, neboť gestapo se integrovalo do společnosti velice rychle. Členové pardubické tajné policie bydleli v centru města v ulici U stadionu, v bezprostřední blízkosti pardubického zámku. Byli tak vzdáleni sotva několik minut od hlavního konspiračního bytu manželů Krupkových v Pernerově ulici, kde na jaře 1942 působili členové paravýsadku Silver A. Příslušnost k elitnímu útvaru nacistického aparátu přinášela řadu hmotných a sociálních výhod. Díváme-li se na každodennost z úhlu pohledu člena gestapa, pak jeho hlavní motivací bylo zajištění vlastní budoucnosti, ať již získáváním majetku, kariérním růstem či likvidací odpůrců.

Ilustrované tablo s názvem „Julfest 1941, Adst. Pardubitz“ (Aussendienststelle Pardubic) vyhotovil neznámý člen pardubického gestapa jako upomínku na slavnosti zimního slunovratu (6). Říšský vůdce SS a generál policie Heinrich Himmler se od počátků nacistického hnutí vyžíval v pohanské mystice. Mezi nově uctívané svátky, ve kterých viděl nacismus svoji ideologickou oporu, byl kult starogermánských předků a tradic. Nejdelší noc v roce byla opředena tajemstvím a pohádkovými motivy. Pro nacisty se stala metafyzickým propojením s bájnými předky přikrášleného raného středověku, jehož ideály měly být realizovány v blízké budoucnosti.

Dochované tablo, které je tvořeno koláží portrétních snímků a ilustrací, odkrývá vnitřní, mnohdy neformální život uzavřené komunity. Dobrá nálada z vojenských úspěchů nacistických armád na konci roku 1941 svědčila o neutuchajícím optimismu a zvětšující se moci jednotlivých členů tajné policie. Recesivní tablo stojí ve zřejmém kontrastu vůči oficiálnímu skupinovému snímku. Na rozdíl od strohé fotografie uniformovaných mužů v „pevném šiku“, ztvárňuje tablo uvolněnou atmosféru. Vystupuje zde ostrý kontrast vnější prezentace neomezených nacistů s vnitřním životem skupiny. Nadsázka nám představuje Clagese jako náruživého řidiče, zatímco Lehne své vozítko hýčká. Glosy doplňují vizuální podobu o komentáře – Josef Krebs volá ke Clagesovi: „Provedu, zajisté pane komisaři“, Gottfried Escherlohr zmožen u baru „zapomněl své peníze“ nebo Rudolf Keller klepající na dveře vedoucího s komentářem „Já něco vím…“.

Ilustrované tablo by mohlo nést přívlastek „bezstarostné“, „bezelstné“ nebo „nevinné“. Ovšem teprve zasazení do širších historických souvislostí odhaluje překvapivou pointu. Jak se v poválečných letech ukázalo, bylo velmi obtížné identifikovat jednotlivé členy gestapa při konkrétních trestných činech. Velkým problémem byl pro československé vyšetřovatele nedostatek portrétních fotografií, které by pomohly hrstce přeživších svědků ke ztotožnění pachatelů. Hluboko do 80. let minulého století zůstávaly uzavřeny fondy Berlínského dokumentačního centra, ve kterém bylo americkou armádou shromážděno a uchováno téměř 11 milionů karet členů NSDAP (90%) a 600 000 osobních složek členů SS.