2. červenec 1942

Tragický den a výpovědi svědků o posledních okamžicích ve věznici. Setkání s Alvínem Paloušem a záznam poslední služby Jaroslava Charypara pardubickým hrdinům.

O tom, co se dělo se zatčenými, kteří měli přímé napojení na vysílačku Libuši a věděli o jejím uložení v Ležákách, v době mezi jejich zatčením a samotnou popravou, se zachovala jen velmi sporá svědectví. Od samotného začátku věznění, tj. od soboty 20. června 1942, bylo hlavní snahou nacistů tvrdými vyhrůžkami likvidace, fyzickým i psychickým mučením, sliby svobody a hmotného zajištění nebo zachránění života rodiny či svého vlastního, zlomit mlčení vyslýchaných. Potřebovali rozkrýt co možná největší část hlavní větve odbojové organizace, která jim byla skutečně nebezpečnou. Je třeba vzít v úvahu, že nacisté v této době nevěděli, jestli se jim podaří radiostanici zadržet. Proto bylo nutné izolovat rozbitím celé sítě. Na celách vyšetřovny v Pardubicích se vedle sebe sešla řada lidí, kteří se buď dříve nikdy nesetkali, někteří se znali od vidění, jiní byli již řadu let blízkými přáteli. Přibližme si atmosféru a myšlenkové pochody jednotlivců, kteří neměli tušení, jak dlouho ještě budou naživu, zda ještě žijí jejich blízcí, a hlavně, jak dlouho ještě vydrží mlčet, aby svojí vinou ještě nerozšířili řady vězňů. Jak se vyvíjelo chování pardubických odbojářů, částečně ležáckých občanů nebo samotných gestapáků nám zatím může prozradit pouze jediný pramen. Karel Andrle, evangelický farář z Krouny u Hlinska a jeden z vězňů pardubické „Bastily“, jak ji sám nazval, psal v prosinci 1945 až lednu 1946 novinové články na pokračování. Je v nich zachycen vězeňský život během nejkrutějšího vraždění za heydrichiády na Pardubicku. Autor těchto článků dopodrobna zachytil nejen nemilosrdné týrání vězňů a cynické jednání gestapáků, ale i vytvoření přátelství a solidarity mezi zadrženými, dokonce i nonverbální kontakt s vnějším okolím. Je až s podivem, s jakou úctyhodnou nestranností dokázal své zážitky vylíčit.

Ti kteří byli do parašutistické akce zasvěceni, strávili v přidušené atmosféře pardubické mučírny alespoň jeden týden, než byli na Zámečku usmrceni. Situace v Pardubicích se pro zatčené z 20. - 22. června 1942 dále zostřovala, přibývali další zatčení členové organizace a také pokusy o sebevraždu. 23. června se pokusila skokem do Chrudimky ukončit svůj život Anna Košťálová, matka Arnošta Košťála. 24. června byli zatčeni Adolf Švadlenka z Mikulovic a zaměstnanec Explosie Jaroslav Dvořák. 25. června byl v Mněticích zadržen Josef Chrbolka. Bratr Marie Vaškové Vratislav Truhlář 26. června unikl zatčení sebevraždou s pomocí okružní pily. 27. června si František Valenta z Mikulovic těsně před zatčením prořízl krční tepny, ovšem včasným lékařským zásahem byl zachráněn. Přežil válku ukryt v ústavu pro duševně choré v Německém Brodě. 28. června byla zatčena Emilie Chrbolková, matka Josefa Chrbolky z Mnětic, která se také pokusila o sebevraždu a také byla zachráněna umístěním do sanatoria v Německém (Havlíčkově) Brodě. Pavlína Nývltová ve své knize popisuje akce gestapa v okolí Náchoda v souvislosti s dopadením Jiřího Potůčka. To byly další desítky zatčených. Mezi posledními byli dopraveni na gestapo 7. července i manželé Švarcovi, rodiče Věry Junkové. Zatčených tedy přibývalo a bezvýchodná situace v pardubické věznici gestapa musela být deprimující.

Každá cela pardubické donucovací pracovny, kde byli zatčení drženi, měla svého velitele. Ten zodpovídal za pracovní morálku spoluvězňů, pořádek na světnici i za zdánlivé detaily, jakým bylo zavřené okno. Dozorce Karl Köck byl „vynálezcem kukátka“. Vězni neměli vědět, že odklopil plechová dvířka a sledoval je. Za normálních okolností bylo vrznutí dvířek slyšet uvnitř cely, ale Köck vložil do kukátka papír s nepatrnou dírkou, takže měl přehled o cele, aniž by vězni věděli, že je sleduje. Josefa Běhounka, který velel v březnu až srpnu 1942 cele číslo 16, přistihl Karl Köck při několikaminutovém pohledu z okna. Běhounek byl odveden do kanceláře k Walteru Pillerovi, jenž jej častoval býkovcem a nutil učinit tisícovku dřepů. Piller a H. Körber byli těmi, kdo exekuce na zatčených prováděli. Köck převážně na vězně donášel a rád si tu do toho, tu do onoho vězně kopl nebo mu dal ránu pěstí. Mojmír Václavek byl zatčen pro svou vedoucí úlohu ve studentském hnutí. Hned při prvním výslechu se dostal do rukou Köckovi a oběma bratrům Aschenbrennerovým. Po probrání z bezvědomí zjistil, že má proražený levý ušní bubínek. Druhý výslech už byl mnohem brutálnější, neboť zadrženému začala tato trojice vyvracet malíčky na obou rukou.

Vypjaté psychické stavy, hrdost, odvahu, ale i bezmoc vyslýchaných zachytil Karel Andrle v následujících událostech. Ta první ukazuje vzdor, který vězni v dosti časté míře vyzývavě předváděli: „(…) Žijeme teď v napětí, hovoříme opatrně a dáváme dobrý pozor, aby nás za dveřmi neposlouchal SSman. Činili tak pravidelně. V cele je dusno, je tam smrt, to cítíme všichni. Dodáváme Čeřenskému (spoluvězeň – pozn. autora) odvahu, jak můžeme, i když on je zcela klidný. Jen chvílemi přestane pytlík šustět v jeho rukách a Čeřenský se dívá kamsi do prázdna a my činíme, jako bychom nepozorovali… Při prohlídce našli u něho ostré patrony do browningu, který marně hledali. Nad to syn důstojník uprchl do Anglie. Je sociální demokrat, to mu neulehčilo. Šel po atentátu po pardubském náměstí s přítelem Jaroslavem Rumlem, šedesátníkem. Však je zde také, ale na jiné cele. Nedaleko nich jde švagr Čeřenského a Čeřenský je přesvědčen, že on je udal, jako by schvalovali atentát. Říká to při výslechu gestapákům do očí, ti mlčí rozpačitě. Není žádných jiných důkazů. Přítel Ruml popřel rozhodně, že by Čeřenský se tak o atentátu vyjádřil. Gestapák srazil ranou do hlavy Rumla na zem, ale ten vyskočil, rozhalil kabát a košili a volá jim do očí: Zastřelte mne, nebojím se vás. (…) Nedoslýchá. To od strašné rány gestapákova boxera na ucho.“

„(…) V cele se silně šeří, venku zahučely motory aut. Zlé znamení. Zámeček! Ticho, které SS-manská bota roztrhne. Blíží se k naší cele 28. Kruh kolem stolečku se rozběhl, otvírají se dveře a Karl Köck volá přidušeným hlasem Čeřenského. Srdce se nám zastavovalo, věděli jsme, co to znamená – byl čtvrtek večer. Dávno již zapadly dveře za Čeřenským, auta odjela a za chvíli jsme je spatřili od mříží v oknech v zatáčce k Zámečku. (…) Byli zastřeleni bez soudu a bez důkazů. V cele pak bylo ticho jako v domě, v němž zemřel hospodář…“

„Ráno v pátek jsme nastoupili na procházku na dvůr. Přibylo nás mnoho. Byl tam již i mladý Čeřenský. Sotva asi věděl, že večer mu zastřelili v Zámečku otce. Vrchní SSman Körber vyvolal ze řady syna Čeřenského a udeřil jej do tváře. Zaťali jsme zuby i pěstě. Cítili jsme sami tu ránu, jako by ji dostal celý národ.“Další svědectví představuje skutečně brutální jednání gestapáků při výsleších: „Slýchali jsme výkřiky a úpění mučených a vzrušující scény na chodbách věznice. Hans Körber, sadistický zvrhlík, kat a opilec, před nímž se třásli i SSmani, byl ve svém živlu. Naslouchali jsme s utajeným dechem ubíjení Židů na chodbě a ověřili jsme si to později (…). Potvrdili nám kamarádi z jiných cel, jak Körber vyvlekl jednoho ze zatčených Židů a po několika hodinách vhodili jeho polomrtvé tělo zpět do cely pod stůl, kde musel spát na holé podlaze bez přikrývky. Krvácel z mnoha ran. Kamarádi se ho ujali a dali mu svou pokrývku, ale jen tak tak že ušli trýznění rozběsněného Körbera, když to zjistil. Vyvlekl nebohého člena „nízké rasy“, který se již na celu nevrátil.“

Nejistota a strach z mučení a případného vyzrazení dalších odbojářů vedl řadu vězňů ke krajnímu, konečnému řešení: „Koncem června 1942 jsme prožili jednu ze strašidelných nocí. Vozili stále v autech nové vězně a až k půlnoci se provoz trochu ztišil. Ale v prvním dřímání nás probudilo zvláštní šelestění, které chvílemi zesilovalo a měnilo se v divoký třeskot řetězů, kdesi zdola od sklepů po topných rourách ústředního topení (…). Tu noc jsme spali bídně. Co chvíli nás probouzel divný, ba příšerný třeskot řetězů, který jsme zaslechli i druhý den v dopoledních hodinách (…). Druhá noc byla opět ve znamení onoho řinkotu řetězů, při němž nám bylo nevolno. Někoho mučí, někdo trpí a nám se jen svíraly pěstě a myšlenky neklidně těkaly ve snaze rozluštiti jakési krvavé tajemství. (…) (Třetí den ráno – pozn. autora) Sám Körber uváděl s úsměvem do naší cely vysokého krásného muže, čtyřicátníka, který si držel v ruce šálky s obědem. Na první pohled jsme spatřili na jeho krku červenou krvavou obroučku, snad od provazu, snad od řetězu. Dveře již chvíli zapadly a my stáli v rozpacích kolem Alvína Palouše, majitele elektrotechnické továrny v Pardubicích (…) (10). Uvázali ho nahého ve sklepě na topné těleso, o něž bil řetězy, jejichž zvuk v noci, když všecko spalo a robotárna byla jako zadušená, pronikal až k nám na celu (…). Když viděl, že je vše prozrazeno, snažil se zachrániti, co bylo ještě možné. A v takové chvilce se mu podařilo vytrhnouti ze svých střevíců, které mu na nohách nechali, šňůrky a zaklesnout z nich smyčku kolem krku, aby, jak se nám přiznal, nemusel před katy a aby nemohl nic prozradit, kdyby ho mučili ještě víc. A v této smrtelné poloze ztratil vědomí a bil sebou v posici, kdy ani nestál, ani neklečel, i s řetězy o radiátor, který nám donášel po rourách strašidelné zvuky do našeho spánku (…). Gestapu ovšem velmi na něm záleželo, a proto nám uložili, že ručíme za jeho život na cele. Ale Palouš se jen usmíval.“

Další metodou citového nátlaku na vyslýchané byla konfrontace s rodinnými příslušníky: „(…) Se svou paní se již Alvín Palouš nesešel. Jen jednou ho vyslýchali a jeho paní přikázali, aby se postavila za něho a mluvila. Sám se otočit nesměl. Sešli se až na Zámečku 2. července…“

Abych zachoval vypovídací hodnotu tohoto svědectví, musím upozornit i na kladné zážitky autora článku, ať již s rodícím se přátelstvím mezi zadržovanými, povzbudivými zprávami z vnějšího světa nebo chováním některých dozorců. První seznámení Alvína Palouše s nucenými obyvateli cely 28 proběhlo takto: „(…) pozdravil: Nazdar, kamarádi! Po chvíli usedl ke stolu a položil před naše hladové oči káranskou dojačku s vodovou polévkou a šálek s knedlíkem, svůj oběd, o který jsme se poctivě rozdělili. Pardubická cela byla komuna, kde se bratrsky dělilo všecko, i mandarinka či kousek jablíčka nebo salámu, který jen zřídka pronikl k nám černou cestou. (…) Bylo toho na cele na dělení málo, ale bylo to s vůní něčeho, co někteří tam venku nikdy nepoznali a v čem svítila i zář nádherného nasycení na poušti několika bochánky chleba. Nikdy jste nejedli tak sladký chléb, jako my, rozdělený na koustíčky a urvaný od úst kamaráda, který byl bledý hladem, ale nemohl pozříti ani soustečka, aby se nerozdělil s bratrem člověkem právě tak hladovým, jak byl on sám (...).“

„Před tím jsme vzrušeně pozorovali dvě dámy, které přijížděly den co den přesně v 7 večer za robotárnu přes louku na kraj pole směrem k Studánce na kole. V okamžiku byly dole a pak se střídaly ve vysílání zpráv o válečné situaci gestikulací tak sugestivní, že jsme na oknech stáli bez dechu. Používaly sportovních značek a my dobře rozuměli, že na východě dostávají Němci bití, že na západě je strašné bombardování, že na jihu je situace pro Italy bídná. Po několika minutách sedly rychle na kola a zmizely pokaždé jiným směrem; starší dáma a mladá dívka nebo paní. Byl na ně nádherný pohled, když nakonec stály vedle sebe po skončené produkci se vztyčenými pravicemi. Sálala z nich síla vítězství a klidu a pevnosti. Některým jejich pohybům jsme se učili nazpaměť, reprodukovali jsme je těm, kteří nemohli seděti na oknech, neboť museli hlídati u dveří cely, aby zaslechli SSmana, kdyby se potichu, jak činívali, šoural v bačkorách na výzvědy (…). I v přísné izolaci jsme mohli tímto způsobem přijímat poslední zprávy z Londýna a Moskvy a nikdo neuvěří, jaká to byla pro nás vzpruha (…).“

„Nevěřím, že by u nás nebylo půl milionu loajálních Němců, ač jsem se tu a tam sešel také s rozumnějším wachmeistrem a zvláště v Drážďanech a Litoměřicích s Němci jako politickými vězni, kteří proklínali nacismus a Hitlera tak nebojácně před wachmeistry, že jsme žasli. Ale Ruda Keck (sic!), to jsme věděli všichni, byl podivnou výjimkou v oblasti nejhroznější bestiality pardubického gestapa a v pracovně. Nikdy jsem ho neslyšel křiknout a teprve ne nikoho udeřit. Mluvil vždy klidně a choval se lidsky. Před Körberem měl větší strach než my. Jeho bratr Karl Keck (sic!) nás dokonce přišel jednou na celu prosit, abychom se chovali „štrám“, když měl Rudy službu, že on má měkkou povahu a nedovede ublížit a je stále v nebezpečí, že ho Körber vyštve do fronty. Nenáviděl prý ho, že neuměl být na vězně surový (…).“ Bratři Köckovi zastávali ve věznici opačné role. Zatímco Rudolf byl vnímán jako kladná postava, jež vězňům napomáhá, Karl byl slovně i tělesně brutálním dozorcem. Karl se šoural v bačkorách po chodbě věznice a kukátkem neslyšně nahlížel do cel. Při sebemenším porušení vězeňského řádu byl nešťastník z cely vyveden a zmlácen k nepoznání nebo uštván stovkami dřepů, které musel vykonat. Obzvláště u fyzicky slabších nebo u starších zadržených mohl takový trest vyvolat vážné zdravotní komplikace. Jeho bratr Rudolf Köck není jediný z dozorců a zaměstnanců gestapa, který je nám představován jako člověk, jenž neztratil svoji lidskou tvář. V podstatě stejně je zachycena i charakteristika dalšího dozorce Jana Massingera, kterého vyšetřovatel v roce 1945 ohodnotil jako kladnou, nápomocnou postavu. Massinger umožňoval sezdaným párům, které byly zatčeny, aby se před výslechem potajmu setkaly a mohly si při krátkém rozhovoru sjednotit výpovědi.

Nyní však přichází, z pohledu ležáckých obětí, nejdůležitější část tohoto svědectví. Právě Andrle nám prozradil, jak probíhaly poslední hodiny odsouzených před popravou: „Velmi rád hovoříval Palouš s učitelem Richtrem a pak s dědečkem Pelikánovým ze Včelákova, který měl v Ležácích ve Švandově mlýně vdanou mladičkou dceru Šťulíkovou a který se vlastně z Ležáckých po válce jediný vrátil domů z koncentráku letos v květnu. Byl skoro hluchý, ale byl to milý člověk a inteligentní. Často na něho vzpomínám, jak jsme mu zamlčovali osud Ležáků, o němž nic nevěděl. Jeho manželka i dcera a zeť a jeho otec byli s námi na jedné chodbě. Že vnoučátka jim Němci odvlekli a že z Ležáků jsou zříceniny, nevěděl (…).“

1. července odpoledne zkouší Körber poslední možnost, jak zlomit hradbu mlčení všech zainteresovaných osob, které měly co do činění s vysílačkou: „(…) vyvolali Palouše z cely. Vrátil se za několik minut s rozzářenýma očima. Co ti chtěli? Ptáme se ho. Ale sezvali si nás velikou kupu mužů a žen, i svoji paní jsem zahlédl a položili nám několik možností na záchranu života. Prý nás nepostřílí, prozradíme-li, kde jsou tajná skladiště zbraní a třaskavin. Trnul jsem, vypravuje Palouš rychle, ale jedna z žen, která stála vzadu, vykřikla: Neopovažujte se slovo říci! Nastal shon a křik a nakonec nás poslali do cel. Zítra je čtvrtek kamarádi, kulomety budou mít práci.“

Körber opět lhal. Statečná žena, která ostatní zrazovala od jakéhokoliv prozrazování dalších údajů, naprosto přesně odhadla situaci. O osudu všech bylo již několik hodin rozhodnuto. O den dříve, tj. 30. června, si totiž Jaroslav Charypar učinil do svého deníku tuto poznámku: „(…) Skelnýma očima díváme se jeden na druhého (pracovníci krematoria – pozn. autora) s němou otázkou, co přinese zítřek, neboť jeden ze smečky pochopů nadhodil, že dostaneme „velkou dávku.“ Z toho vyplývá, že gestapo si již dva dny dopředu „objednalo“ krematorium a jeho zaměstnance pro své potřeby.

29. června 1942 byl na gestapu otec Zdenky Hrdinové, roz. Doubravové. František Doubrava, dobře zasvěcený do zpravodajské činnosti své dcery, zetě, Krupkových i samotného Bartoše, doufal, že se mu na gestapu dostane odpovědi, co bude s jeho jediným dítětem. Lehne i Clages byli velmi hrubí a hlavně Lehne se podivoval, že Hrdinová i přes veškeré vyhlášky o odměnách i trestech smrti neohlásila činnost svého manžela. Zkroušenému otci oznámil, že oba manželé budou popraveni, načež byl Doubrava též podroben výslechu.

29. června byla u Stantejských v Přelouči Marie Kouřílková a informovala je, že Ležáčtí nebyli popraveni, jak stálo v novinách, ale byli 24. června vyloženi na Zámečku v Pardubičkách. Falešná zpráva vedla následující den otce a bratra Miloše Stantejského k návštěvě pardubického gestapa, kde se ptali na průběh vyšetřování. Schulz je odbyl s poznámkou, že Miloš se těžce provinil a že za týden bude rodině oznámen výsledek. Ovšem ani za zmiňovanou dobu nepřišla z úřadovny žádná informace. Až na třetí pokus se Stantejští dozvěděli přímo od Lehneho, že Miloš již byl popraven. Lehne se měl dokonce upamatovat, že Stantejský před popravou provolával „velezrádná“ hesla, což bylo pravdivé. Ve středu 2. července v 16 hodin byl správce pardubického krematoria Fr. Dalecký volán k Lehnovi na gestapo, který mu sdělil, že toho večera bude hodně kremací. To již bylo rozhodnuto o popravě čtyřiceti zatčených, nejbližších spolupracovníků SILVERu A. Mezi nimi bylo i sedm členů ležáckého ČENDY – bratři František a Jindřich Vaškovi, manželé Františka a Jindřich Švandovi, Jindřichův bratr Bohumil Švanda, Karel Svoboda a Josef Šťulík. „Druhý den (2. července – pozn. autora) přišel do cely Körber s několika chodbaři a dvěma knížkami, do kterých zapisoval transport – i na smrt. (…) (Palouš – pozn. autora) Stál nerozhodně s cigaretou v ruce, kterou mu podal vrchní SSman Körber jako cigaretu smrti a kterou mu i s úsměvem zapálil. (…) Kamarádi, vykouříte ji se mnou. Je to cigareta smrti. Kamarádi, na rozloučenou, no, vždyť jsme přece chlapi, nehrejme komedii. (…) Náhle usedne na kavalec a říká lítostivě: Všecko to, kamarádi, selhalo. Dělali jsme veliké přípravy. Měli jsme zprávy, že se blíží konec. Atentát měl být signálem k revoluci. Měli jsme již i zjednány lidi, kteří budou věšet zrádce, a takhle to skončilo. (…) (hovoří Andrle – pozn. autora) Chci navazovat na poslední větu, ale v tom zahrčela auta. Mnoho aut.“ Z vedlejší cely sledovali dění na dvoře i ostatní spoluvězni. Z automobilů vystoupil Clages, Kröger, Escherlohr a další příslušníci pardubické služebny. „Bylo to 2. července 1942, v poslední den stanného práva. Již odpoledne byl v robotárně mezi SSmany veliký ruch. Byli povoláni i ti, kdo měli volno, a v plné zbroji. Nyní se otevíraly dveře cel a z nich vycházeli muži i ženy a po schodech šli do připravených aut. Stojíme v cele zamlklí a zasmušilí, hovor vázne a ustává. Těžké kroky se blíží. To jsou pro mne, přeruší dusivé ticho Palouš. Stavíme se rychle do fronty, dveře se již rozletěly a SSman Piller, rozrušený, s archy v ruce, vyvolává jména. Hlas se mu třese: Alvín Palouš! Stál vedle mne a podal ruku učiteli Richtrovi. Vystupuje z řady a tiskne ruku mně. Obrací se k naší frontě: Ať žije Československá republika, hanba vrahům! (…) (Piller křičí – pozn. autora) Josef Šťulík! Je na vedlejší cele, hlásí poštmistr Doležal. (…) Šťulík, Šorm, slyšíme za dveřmi jeho (Pillerův – pozn. autora) hlas.“ Piller dorazil i do cely JUDr. Žváčka a J. Hrdiny, zařval jejich jména a vyzval je k odchodu: „Heraus, tak jak jste, oblékat se nemusíte, peníze si vemte s sebou.“ Žváček byl ustrojen a obut, Pepík Hrdina odešel v košili, maje kalhoty a vysoké gumové boty.“ „Celá chodba se plní řadou kamarádů. Links um! Zazní ještě a pak kroky po chvíli ztichají po schodech. Dole křik, smích, hlasy mužské i ženské. Kdosi nechtěl do auta. Nadávka. Je tam násilím vhozen.“ „Do prvního osobního auta nasedají JUDr. Žváček, učitel Janáček, poručík Hrdina, Ing. Jánský a jeden vlastenec, kterého jsem neznal. Do dalšího vozu nastupuje MUDr. Bartoň, Košťál, Pištora a 3 mladíci, vlastenci, které jsem rovněž neznal. Všichni, kteří nastoupili tuto poslední cestu, měli spoutané ruce. Sleduji vše dále a vidím, že před vrata budovy věznice projíždí další auta. Nastupují ženy: Aja Žváčková, pí. Janáčková, pí Hladěnová, roz. Vranešicová, pí. Bartoňová a mnoho jiných žen, které jsem neznal.“

„Ze změti hlasů slyšíme výsměch gestapáka: Dobrou noc, páne! Auta hrčí, díváme se oknem, uhýbají na křižovatce k Zámečku. Je jich mnoho, vydechuje poštovní adjunkt Vodseďálek. (…) Dědeček Pelikán se již několikráte ptá, co to znamená. Čeká marně na odpověď. Kde je můj zeť Šťulík? Naléhá znovu a znovu. Odpovídáme vyhýbavě.“

Cesta „odsouzených“ ze Zemské donucovací pracovny k Zámečku trvala vozy kolem deseti minut. G. Mikisek se zmiňuje, že převážel z věznice tři nebo čtyři osoby původem z Ležáků. Ludvík Schulz s Helmuthem Miethem vezl ve voze Josefa Tyce a nějakou ženu: „Věděl jsem, kam je za asistence Miethově v koloně musím vézti. Za jízdy se mne Tyc až ke Zlaté štice tázal, kam jej odvážím. Byl při tom tak zpocený, i když jsem mu řekl, aby se uklidnil. Bylo to hrozné. Jak jsem u Štiky zabočil ku Kostelíčku na Familii, již se Tyc mne netázal, ale pouze hluboce vzdychal, neb věděl už před jeho zatčením, co se v Zámečku odehrává.“ Na dvoře ubikací byli všichni vyhnáni z aut do sklepa. Opět nastupují seznamy a s nimi zkomolené čtení jmen. Následuje chůze za doprovodu gestapa do pískové muldy. Vpravo na náspu se baví, cynicky smějí nebo jen pozorují dění gestapáci.

Poprava 2. července se odlišovala od těch předcházejících nejen nejvyšším počtem zastřelených, ale i mimořádnými nároky na počet exekučního personálu. Exekuce začala poměrně pozdě, přesněji řečeno začala ve 20.06 a skončila ve 20.47 hodin. Počet policistů v oddělujícím kordonu dosáhl 16, pacholků při popravě bylo 20 a samotné exekuční komando mělo 15 mužů. Na místo exekuce bylo vedeno vždy pět obětí a interval mezi nimi byl pět minut. Mieth doprovázel na popraviště Stanislava Tyce, Escherlohr vedl na popravu Annu Žváčkovou, která na členy gestapa, kteří stáli na pískové muldě, cestou křičela: „Vy vrazi českého národa! Ať žije Beneš!“ Protokol z popravy zachytil její zoufalý, ale současně nesmírně odvážný křik ve zkrácené podobě: „Ihr Mörder“ Schulz slyšel ostatní úředníky hovořit o Zdence Hrdinové, která v době od závázání očí až těsně před výstřely polohlasně říkala slovo „unschuldig“, Preuβ pak v protokolu poznamenal, že Hrdinová těsně před svojí smrtí volala: „Alle Rache auf die Deutschen“, Františka Jirásková, Bedřich Schejbal a Josef Janáček křičeli: „Es lebe die Freiheit und Tschechoslowakische Republik!“ Gestapák Schulz z dálky viděl, jak k zasažené Anně Žváčkové zezadu přiskočil důstojník schupo a střelil ji dvakrát do týlu. (xy) Protokol nepotvrzuje, že by Jindřich Vaško odmítl pásku, jak uvádí Charypar, a nebo že by došlo ještě k jiným mimořádným situacím během popravy. Přesto se nedá říci, že by popravčí zvládli situaci bez emočního prožitku: „Nenašel jsem místa, kde salvy by nebyly slyšet, marně. Zašel jsem do kantiny. Tam sedělo několik Schupistů s obličeji různých pocitů. Bylo na některém vidět, že s tím vražděním také nesouhlasí, leč mluvit se nesmělo, jinak bych tam ihned stál sám. Střílení těch obětí trvalo tenkrát až 40 minut [L. Schulz měl odhad přesný, neboť střelba trvala 41 minut – pozn. aut.]. Po střelbě jsem se šel podívat, kde všechny oběti leží. Viděl jsem je nedaleko fůry za černou dekou, která byla napnutá mezi keři. Viděl jsem zase Mikiska, jak pomáhá nakládat mrtvé do pohřebního auta. Bylo též vidět, že některá oběť má úplně roztříštěnou hlavu.“ V kantýně pak Lehne rozdával několik set cigaret a drahý alkohol nejen střelcům, ale i přítomným vyšším důstojníkům.

Charypar přijel 2. července do Zámečku téměř za tmy. Z vozu viděl v intervalech posledních sedm obětí, které šly postupně na popraviště. Charypar se upamatoval, že mezi posledními byli přivedeni hoteliér Košťál a MUDr. Bartoň. Krátce po desáté hodině večerní oba dva mrtvé muže jako první nakládal do vozu. To že byl první přivezen „Erna“ Košťál, nám potvrzuje i Fr. Dalecký. Během jedné jízdy odvážel šest těl do krematoria. Mezi zkrvavenými bylo jedno čisté tělo - Taťány Hladěnové. Charypar uvádí, že působilo jako omyté a členové popravčí čety jej vydali jako poslední. Neodpustili si posunky a nechutné oplácávání. Zápis Jaroslava Charypara: „2. července bude pro město Pardubice a jeho občany pro věčné časy dnem smutku a vzpomínání na dobré občany a věrné dcery a syny českého národa. Tohoto dne na popravišti u Zámečku padlo 42 hrdinů [správně 40 lidí – pozn. autora] – z toho 22 občanů pardubických. To byla ta ohlašovaná „velká dávka“. Byl jsem svědkem toho, když některé odváděli na popravu. Všichni šli hrdě a statečně, ani před smrtí neukázali svým vrahům slabost. Jen dr. Bartoň byl zlomen, neboť věděl, že před několika okamžiky zavraždili jeho ženu [Emilie Bartoňová zahynula v Osvětimi, nikoliv na popravišti v Zámečku – pozn. aut.]. I sami katané, kteří již řadu let prováděli toto řemeslo, mluvili o statečnosti těchto lidí s obdivem mezi sebou. A tak jsem zaslechl, že paní Žváčková před smrtí volala: „Ať žije Anglie, Beneš, Československá republika!“ a poručík Vaško: „Nechci zavázat oči, ať vidím svoje vrahy!“ I tito lotři jej nazvali hrdinou. Pak dozněly výstřely a nastal můj strašný úkol. V té hromadě zpletených, zkrvácených a znetvořených 42 těl bylo tolik lidí, jež jsem tak dobře osobně znal. Stál jsem tu nad nimi v němém pohnutí sám jediný z lidí, docela sám, neboť těch šest pomahačů, kteří se právě vrhli k mrtvým, aby je házeli do vozu, to nejsou, to nemohou být lidé, ti nesmí nikdy býti nazýváni slovem člověk a lidé. Jednou musí přijít trest, ne pomsta, ale spravedlivý, tvrdý trest. Bože dej, ať neteče už potoky drahá česká krev! Bože dej, ať jsme všichni silni!“

F. Dalecký si přesně zaznamenal vzhled a zranění mrtvých z tohoto dne: „Pokud bylo možno, což se dělo za různých okolností a výmyslů na přítomného dozorčího orgána, snažil jsem se u některých známých zjistiti podrobněji popis. Dr. Žváček střelné rány, obličej potřísněn krví, pí. Žváčková 3 střelné rány, zasažená hlava nad pravým okem, modrozelená boule od rány uhozením. Přítomný gestapák polské národnosti sdělil, že prý se statečně chovala a vykřikovala různá hesla: „Ať žije republika, ať žije Beneš!“ Junková učitelka, obličej z části zakrvácen, levá ruka vykloubena, 3 střelné rány, prsa a hlava pohmožděna. Ing. Palouš, několik střelných ran, prsa, bok, obličej potřísněn krví. Pí. Paloušová, 3 střelné rány a obličej rovněž zakrvácen, též hlava zasažena. Janáček učitel, střelné rány, obličej zakrvácen, hlava pohmožděna, pravděpodobně při dopadu na zem. Dr. Bartoň, rána za pravým uchem, 3 střelné rány, obličej potřísněn krví a hlínou, oči pootevřené. Starosta Jozíf z Opatovic, několik střelných ran, prsa, též břicho zasaženo, obličej potřísněn krví, levá ruka vykloubena. Pí. Hladěnová jediná, která byla ve stavu naprosto normálním tak, že se zdálo, že nebyla vůbec zastřelena. Pod různými záminkami podařilo se mi za přítomnosti gestapáka pí. Hladěnovou řádně za pomoci zaměstnance Plíhala prohlédnouti a zjištěno bylo, že má střelnou ránu, levá strana srdce a známky nějakého násilí rovněž nebyly patrny. Byla to jediná, která byla v tak bezvadném stavu přivezena. Insp. Hebký z Pardubic, několik střel. ran, obličej potřísněn krví, rána nad pravým uchem. Další osoby byly obdobně zastřeleny a mnoho bylo zastřeleno mimo určený cíl a u některých bylo i 5 střelných ran. U těchto bylo patrno, že byly střeleny do týla, což potvrdil přítomný gestapák.“

V pískové muldě střelnice ztratilo život 194 československých občanů z Pardubicka, Kolínska a Královéhradecka.