Dominik Lang: Ti, co tady žijí

Výstava by se mohla jmenovat také Spodní patro. Nebo Mimikry drobných věcí. Dominik Lang přivedl do podzemí život. Možná už tam byl? Kdo prostor obývá? Holčička s holoubkem, sedí na židli a staví domečky pro svou malou přítelkyni, která se dole schovává. Důmyslných skrýší tu má přehršel. Jsou tu modýlky, krabičky, podivuhodné sošky. Můžeme následovat zvuky, v prázdných prostorách je často slyšíme. Haló, je tu někdo? Když se odpovědi nedočkáme, znamená to, že nás neslyšeli, nebo se obávají ukázat? Obyvatelka podzemí patří k bytostem, k nimž máme podivný vztah. Nevnímáme je, přehlížíme, klademe jim pasti, aby se do nich chytily, nebo si aspoň bolestivě ublížily. A tak otázka nezní: Kdo tam dole přebývá? – Ale co nám dává právo cítit se nadřazeně? Výstava je metaforou čehokoliv, čím si přifukujeme ego: antropocentrismu, europocentrismu, patriarchátu, superiority bílých nad ostatními, zdravých nad nemocnými, rozumných nad prostými... Psychologové definují nadřazenost jako život ve výšinách, kam nedoletí žádná zraňující slova. Projevem nadřazenosti je arogance a neschopnost požádat druhé o pomoc. Člověk se cítí nedotknutelný, ve skutečnosti je velmi osamělý. Výstava je tak trochu bajkou a bajky vždycky apelují na náš etický soud.
Myšlenka pozvat Dominika Langa ke spolupráci dřímá v Pardubicích už od chvíle, kdy se účastnil konference O Starých psech v roce 2015. Tehdy byl pozván k prozkoumání toho, co zůstává po existenci zapomenutých. Jeho účast na Benátském bienále v roce 2011, kdy pracoval s dílem svého otce, sochaře Jiřího Langa v instalaci Spící město, je už v učebnicích a součástí historie.
Sochař je mj. autorem pomníku odkazujícího ke schůzce nizozemského ministra zahraničních věcí Maxe van der Stoela s mluvčím Charty 77, filozofem Janem Patočkou. Bylo to vůbec poprvé, kdy západní politik otevřeně podpořil české disidenty. Pro výstavu Sběratel kostí (2015) ve své domovské huntkastner gallery vytvořil paralelu k plejtvákovi v Národním muzeu. Při druhé výstavě Let’s go outside, even if it rains! (2023) rekultivoval vnější prostředí galerie a dovedl myšlenky udržitelnosti, ekologie, ale také dobrého a odpovědného života na úroveň vnímání běžně zasvěcené veřejnosti. Můžeme tomu říkat třeba situační sochařství.
Dominik Lang je vnímán jako jeden z důležitých představitelů tzv. institucionální kritiky. O tom, že umění nelze vnímat bez stěn, na nichž visí, věděl už na konci 60. let Ivan Martin Jirous. Kdo platí, rozhoduje o tom, co za umění považujeme, co je obsahem pojmu umění. A my jsme si instituce vytvořili, aby nám sloužily, tak je musíme podrobovat kritickému zkoumání. V roli architekta Dominik Lang zrealizoval desítky výstav a stálých expozic. Z pouhé úpravy prostředí pro konkrétní projekt dokáže vysochat další významy a nastavit prostor pro společenskou diskusi. Vždycky se snažím přijít na to, co je v daném momentě pro výstavu nejlepší. Někdy pracuji více s prostorem galerie, jindy se samotným dílem. Z uvedeného je patrné, že autor chápe umění a předkládání výstav jako službu veřejnosti.